10 dní v Tibetu – trek napříč královstvím Mustang

Není další místo na zemi jako je Nepál. Poprvé jsem zde přijela v roce 2010 na 3 měsíce jako dobrovolnice učit důchodkyně angličtinu, a od té doby se sem pravidelně vracím. Prošla jsem si zde pár treků, viděla starodávné města, navštívila místní buddhistické chrámy… turistická klasika. To nejlepší na mě ovšem ale teprve čekalo – trek přes oblast královského Mustangu.

Mustang je naprosto unikátní destinace. Je to zapovězené tibetské království, země starodávných civilizací a také místo, které pořád čeká na probádání. Mustang, který je více podobný Tibetu než Nepálu, je obýván domorodými tibetskými obyvateli, kteří doposud praktikují své dobře zachovalé umění a kulturu.

Tato část světa je jednou z nejvíce zachovalých a izolovaných částí na této planetě. Trekování v této oblasti se vám dostává naprostého privilegia na vlastní oči spatřit staré hlavní město Lho Mantang, úžasné kláštery, a potkat místní obyvatelé, kteří pořád ještě nejsou zvyklí vidět cizince. Na toulkách v této oblasti narazíte na vytesané jeskyně, středověké vesnice, tibetské mnichy a výhledy na Himaláje.

Teď už snad chápete, proč jsem od malička měla toto místo vysněné. V roce 2018 se mi ten sen konečně splnil. Nebudu ale předbíhat. Vezmeme to od začátku.

Jak se dostat do Nepálu

Do hlavního města Káthmándú doletíte z Evropy bez problémů. Let bude většinou s jedním přestupem, a celkem bude cesta trvat asi 14 hodin. Dále máte další možnosti, kde buď poletíte z Katmandu do Pokhary (asi 1 hodina letu) a pak další let z Pokhary do Jompsnu (asi 45 minut). Z Jomsonu již můžete vyrazit pěšky do vesničky Kagbeni, kde začíná oblast Horní Mustang.

My, jelikož jsme „cestovatelé-dobrodruzi“, jsme vyrazili po zemi. Tedy busem z Kathmandu do Pokhary. Náš trek jsme si ještě prodloužili o několikadenní výšlap na Poonhill. Odtud se vám dostane nádherný pohled na Annapurny při východu slunce.

Sestoupili jsme do ne příliš pěkné „lázeňské“ vesnice Tatopani (tato – horký a pani – voda). Pod pojmem lázně si představte dětský bazén o velikosti 5×5 metrů plný 60 Nepálců pouze mužského rodu čekající na západní turistky v bikinách. „Díky nechci, možná přístě“ zněla má odpověď, když mi byl nabídnut vstup naším průvodcem.

Na druhý den se pokračovalo stylově – náklaďákem. A ne jen ledajakým. Krásně pomalovaným indickým.

Přítel měl z cesty druhé vánoce. Já 3x zvedlý žaludek. To, že má Nepál nejhorší infrastrukturu v Asii, asi tušíte. Realitu ale pokud nezažijete, neuvěříte. Jestli se do Nepálu chystáte, tak vám nebudu kazit překvapení, jen doporučím přibalit kinedryl s sebou.

Po náročné celodenní cestě (v Nepálu se i 100km dá jet celý den), jsme byli odměněni pohledem na jednu z mého názoru nejkrásnějších vesnic v celém Nepalu – Marpha.

Domy v této vesnice, ostatně tak jako pak už všude dále v naší cestě, měli na střechách hromady suchých větví. Bylo nám řečeno, že toto není k přípravě na zimu, nýbrž je to ukazatel bohatství dané rodiny (dřevo je v této vyprahlé části světa vzácnost). Větvičky se pálí jen při slavnostech a svátcích. Jinak se zatápí kravským trusem. Ten ale na výstavku nedávají.

Dále je tato vesnice vyhlášená jablky. Kam se hrabe Gala a Idered. Tohle je jiná liga. Z těchto jablíček se zde vyrábí nejen výborné koláče, ale hlavně pálenka. Jelikož to je ale parketa mého přítele, tak já vám o ní jako abstinent moc neřeknu. Soudím ale podle jeho večerního stavu a stavu našeho nepálského průvodce věřím, že byla dobrá.

Dále se vyrazilo už po svých. Krajina se úplně změnila. Jdeme jakýmsi korytem po rovince, kolem nás se prohánějí volně se pasoucí kozy, kolem nás jsou mohutné hory.

Co nám ale lehce ničí tuhle idylku je vítr. Ale pořádný. Bez krytu přes pusu a brýlí to nejde, jinak byste měli oči plné písku. Docela nepříjemná záležitost.

Koncem dne dojdeme do Kagbeni. Zde se nachází tzv. brána do království Mustang. Brána je to pomyslná, dál vás nepustí pokud nezaplatíte. A to ne málo. Za 10-denní permit v části bývalého Tibetu budete o $500 lehčí. Levné to není, ale za tu nádheru to určitě stojí. Průkaz na vstup jsme si zařídili už v Káthmándú, takže nám nic nebránilo druhý den ráno vyrazit.

Den 1: Kagbeni (2840m) do Samar (3500m)

Dneska už to začíná být více fyzicky náročné. Převýšení není zrovna malé, nadmořská výška to taky neulehčí. Jelikož se ale nalézáme v místě, kam už chodí minimum turistů, máme před očima celý den ty nejkrásnější výhledy na nekonečné, vyprahlé pohoří a široké říční údolí řeki Kali Gandaki.

Toto údolí tvoří jakýsi tunel skrze mohutné hory, které nás dovede až do vesnice Samar posazené uprsotřed sadů s topoly. Che Le pass (3600m) je náš první pas při kterém máme neskutečný pohled na Annapurny.

TIP: Zažijte dovolenou v Nepálu. Vyrazte na trek do Tibetského Mustangu s vaším osobním nepálským průvodcem a poznejte na vlastní oči krásy tohoto odřízlého kousku světa.

Den 2: Samar (3600m) to Ghiling (3800m)

Opouštíme Samar a sestupujeme dolů k řece skrz jalovcový les. Dnešní den je lehčí, žádné náročné výstupy. Cestou se zastavíme na svačinu ve vesničce Bhena a pokračujeme dále do místa zvaného Gheling. Jsme tady docela brzo a tak prozkoumáváme vesnici. Je tady nádherně pomalovaná stupa, škola, a klášter. Místní lidé nazývaní Lobas (lidé z království Lho) jsou velmi přátelští. Pořád nejsou moc zvyklí na cizince, a tak si nás často a rádi prohlížejí. To my ale děláme taky, takže se vlastně všichni na sebe navzájem pořád díváme a usmíváme.

Ubytovaní jsme v opravdu nádherném hotelu, který vlastní tibetská královská rodina. Celkově kvalita ubytování v Nepálu by mnohé překvapila. Skoro pokaždé máte vlastní pokoj se socialním zařízením, postelí a přikrývkami. Všude vám navaří teplá jídla. Žádné stany, žádné kuchtění z plechovek nad ohněm. Opravdu pohoda.

Den 3: Ghiling (3800m) to Ghami (4000m)

Dnešní den nabízí jeden z nejkrásnějších pohledů vůbec. Každý den si tady říkáte, že už to přece nemůže být lepší. Nic krásnějšího už neexistuje. A nadruhý den to přijde znova. Vidíte místa, co jsou až nepopsatelně krásná. Nepopsatelně alespoň pro mě, já jsem měla vždycky ze slohu za 2. Krásné to tady ale opravdu je.

Dnešní pohledy jsou jak na vrcholky Himálají – Annapurny, Mt. Nilgiri, Thorong La, a Gangapurna, tak i na krásné okolí království Mustang.

Den zakončujeme v Ghami, které je třetí největší osídlení Lobů. Vesnie je postavená z tradičních baheních domů a najdete zde starodávné městké brány, chytře vymyšlené vodní kanály a další kláštery.

S ubytováním tady byl ovšem menší problém – žádné nebylo. Vyslali jsme průvodce na průzkum, který našel volný hotýlek. Důvodem, že byl volný byl v tom, že byl nefunkční. Naštěstí náš průvodce na milou slečnu zamrkal (a do které se, jak nám pak sdělil, tajně zamiloval) a ta jen pro nás hotel otevřela.

Při vstupu dovnitř nám ale bylo jasné, že tady nikdo nespal nějaký ten pátek – všude nepořádek, prach, celkově spoušť. Při pohledu na koupelnu mi to připomenulo nádražní záchody v indiké Kalkatě. Detailů vás ušetřím. Zato místní, co za námi ten večer přišli na besedu, večeře, co nám paní uvařila a celkové prostředí vesnice bylo všechno tak úžasné, že jsme měli asi jeden z nejhezčích večerů za celou dobu na cestách.

Den 4: Ghami (4000m) to Marang (4200m)

Jen co vyjdeme z Ghami je to zase ta samá písnička. Výhledy ještě hezčí než předtím, až si začínám připadat trapně, že pořád říkám dokola, jak je to tady krásné. Náš průvodce už se mi začíná smát ale já si nemůžu pomoct. Tady se musí rozplývat úpně každý.

Mezi dnešní největší zážitky patří vytasené jeskyně, o kterých nikdo pořádně neví, k čemu sloužily, vesnice Dakmar, a pak stádo s kozama, které nám zatarasilo cestu.

Den 5: Marang (4200m) to Lo Manthang (3840m)

Dnešní den začínáme návštěvou Ghar Gompy, o které se věří, že je postavena v 7. století. Je považována za jednu z nejstarších tibetských gomp. Je o ní i zmínka ve starých tibetských mythologiích.

Jelikož celý den cestou nepotkáme žádné lidské obydlí, dáváme si oběd na vrcholku kopce s váhledem do krajiny. Dnes se podává placka s vařeným vajíčkem a všichni se shodujeme, že lepší místo na piknik snad ani neexistuje.

Kousek od příchodu do naší cílové stannice míjíme bránu města posazenou na vrcholku hory omotanou stovkami modlitebnich vlajek. Oba dostaneme i tu naši vlaječku od našeho průvodce jako dárek. Vlaječku s našimi osobními přání a modlitbami uvazujeme k ostatním. I pro lidi ne až tak emocionální jako jsem třeba já tento okamžik utkvěl v paměti jako jeden z nejdojemnějších z celého treku.

Později v podvečer přicházíme do hlavního města království Lho- Lhomantang.

Day 6 : Lhomanthang

Po týdnu relativně náročného trekování si dáváme celý den pauzu. Ve městě je několik kaváren, restaurací, obchodu s tibetským zbožím. Po prohlédnutí asi několik stovek thank si i my nakonec vybíráme tu svoji.

Odpoledne pak navštívíme místní klášter, kde za malý poplatek $10 nám místní průvodce ukáže královský palác a další posvátné místa s příběhy o tibetské historii a mystické povídky o tomto městě.

Day 7 : Lhomanthag – celodenní výjížďka na koních po okolí

To, že budu já někde jezdit po Tibetu na koni bych opravdu nikdy netušila. A už vůbec ne to, jak z toho budu nadšená. Naštěstí to nebyl žádný Šemík ale něco mezi křížencem poníka a osla. Nejmladší asi taky nebyl, protože měl chudák co dělat, aby se vůbec pohl. Pro mě naprostý ideál. Hned jsme si padli do oka.

Ráno jsme každý dostali koně a s průvodcem vyrazili na okroh kolem místních vesnic. Viděli jsme další, do skal vyřezané jeskyně, do kterých jsme si mohli vlézt. Z toho měl z nějakého důvodu největší radost náš průvodce, který se všude nechával fotit nebo dělal selfíčka.

Den 8. Jízda jeepem do Muktinathu (3710m)

Tady sranda končí. Cesta zpátky jeepem pro 5 lidi samozřejmě v Nepálu pojme minimálně 8 plus 2 kozy a na střechu se dají 3 jehličnany. Naštěstí to byl můj šťastný den a kozenku jsem nedostala na klín já ale náš průvodce.

Cesta není jen kostrbatá, ale taky lehce nebezpečná. Ono se tady totiž může stát, že vám cestu zablokuje vodopád.

Nakonec to všechno přežijeme a večer přijíždíme do posvatého města všech Nepálců – Muktinath. Toto město je jedno z nejstarších osídlených oblastí v celém Nepálu. Tisíce místích turistů a také Indů se sem každoročně sjíždí, aby se umyli v posvátných lázní.

A tímto náš trek Horním Mustangem končí. Zpátky do Pokhary už pak jedeme dalším autobusem. Všichni jsme tak strašně unavení, že tu cestu zpátky prospíme. A to i navzdory nepálské lásce k indickému popíku, který hraje celých 12 hodin na plné pecky z rádia řidiče.

Vidět oblast bývalého Tibetu království Mustang je opravdové privilegium, a stejně tak by se k tomu měl člověk stavět. Od Mustangu jsem toho čekala hodně, což je většinou cesta ke zklamání. V tomto případě opak byl pravdou. Všechna očekávání byla předčena. Mustang je nejkrásnější místo na světě. Tečka.

Krásy Himalají se také dají poznat v Indii, a to přesně ve městě Darjeeling proslavené svým delikátním čajem. Více si můžete o tomto městě přečíst ve článku Darjeeling – himalájská perla uprostřed čajových plantáží.