Rozhovor: Život v Nepálu pohledem Andrei Meluzínové

Andreo, trošku se nám představte – odkud jste, co děláte?

Je mi 27 let, původem jsem z Brna, ale odtud jsem se v osmnácti letech přestěhovala nejprve do Ostravy a pak dále na východ. Před třemi roky jsem se sbalila do svého sedmikilového batůžku a vydala se směr Jihovýchodní Asie. Taky jsem se usadila a momentálně žiji již rok v Nepálu.

Co se týká mého vzdělání, po sportovním gymnáziu v Brně jsem studovala na Ostravské univerzitě v Ostravě – sportovní fakultu, obor rekreologie. Avšak touha poznat svět byla silnější, než touha po studiu (směje se), a tak jsem vystudovala pouze bakaláře.

Co Vás přivedlo k cestování? Jak dlouho už cestujete?

Aktivně jsem začala cestovat v roce 2015, kdy jsem se poprvé vydala na moji delší (rozumějte několikatýdenní) cestu pouze s batůžkem a letenkou v ruce. V té době jsem mířila na Srí Lanku a odtud do Spojených arabských emirátů. Asie byla moje láska na první pohled, okamžitě jsem se zamilovala. Hned další rok jsem se vydala do Thajska a následně začala první samostatná cesta, která trvala sedm měsíců.

Za poslední tři roky jsem v Asii strávila více než osmnáct měsíců intenzivním cestováním. Kromě výše zmíněných zemí jsem také navštívila Vietnam, Laos, Kambodžu, Malajsii, Singapur, Filipíny, Indonésií, Barmu, Indii a momentálně zmiňovaný Nepál.

Jaké treky jste v Nepálu navštívila? Jaký je Váš sen?

Mým snem je vydat se do horního Mustangu, ale zatím je to jen sen! Je pro mne nesplnitelný z důvodu velmi vysoké ceny povolení pro vstup do této oblasti. Pevně doufám, že se mi tento sen jednou splní.

Z treků jsem se vydala k základnímu táboru Everestu s prodloužením o tři vysokohorské sedla. Ten trek bych doporučila všem, kteří hledají méně frekventované trasy a mají rádi výzvy. Trek patří k náročnějším, ale určitě doporučuji a nebudete litovat. Vynaloženou námahu Vám vynahradí neskutečná panoramata a nedotčená příroda. V případě, že máte čas a nebo se Vám nechce utrácet za další letenku do hlavního města, doporučuji pokračovat z Lukly až do Jiri.

O pár měsíců později jsem se vydala na klasický trek kolem Annapuren. Trek je velmi variabilní. V dnešní době vedou cesty skoro všude a túra se dá zvládnout i v kratším časovém úseku. Trek patří určitě právem k jednomu z TOP treků světa. Je výjimečný svou různorodou krajinou, kdy projdete velkou řadu různých vegetačních pásem. Nejlepší období je v jarních měsících, kdy je skvělá viditelnost, panují příjemné teploty a hlavně lesy jsou plné rozkvetlých rododendronů, které dodávají treku na kráse! Nejkrásnější je pasáž v oblasti vyhlídkového kopce Poon Hill, který by ste určitě neměli vynechat.

Za měsíc se chystám na další trek, tentokrát budu mířit do základního tábora Annapurny.

Váš život se točí kolem cestování. Prozradíte nám pár tipů, jak a čím si vyděláváte na Vaše cesty?

Nemáte spíš Vy nějaké tipy pro mě, jak si slušně vydělávat na cestách v Asii? (směje se) Ale vážně, stabilní příjem na cestách nemám. Na všechno moje cestování si vydělávám, v průběhu těch pár měsíců, co v roce trávím v Evropě. Na první cesty jsem vydělávala tak, že jsem v zimní sezóně učila v rakouském městečku Zell am See lyžování a po večerech jsem k tomu pracovala v restauraci.

Vydělat nezbytné finance v zahraničí není až tak komplikované, když člověk skutečně maká! Později jsem tohle chtěla zvládnout i prací u nás, rozumějte v Česku. Například před touto cestou jsem pracovala pět měsíců. Měla jedno zaměstnání na plný úvazek a přibližně čtyři další brigády současně k tomu. Chtěla jsem tak dokázat, že člověk nemusí jezdit do zahraničí, aby si na několika měsíční cestu vydělal, pokud dokáže zabrat.

V poslední době také přispívám na internetové cestovatelské portály, kde píšu o mých cestách a zkušenostech, které jsem získala v průběhu cestování.

Váš přítel je Nepálec. Prozradíte nám nějaké zvyky, které Vás překvapily?

Rozhodně to, že nesplachuje záchod (směje se), ale to je zvyk i některých Evropanů.

Co asi bylo prvotním šokem, když jsem přítele poznala, tak asi to, že neuměl poděkovat, nebo říct „prosím“. Všechno bral jako samozřejmost. V Nepálu není zvykem říkat děkuji. Dalším kulturním šokem pro mě bylo, že omluva z jeho strany, také nikdy nepřipadla v úvahu. Naštěstí v dnešní době už přítel ovládá tuto základní formu slušnosti. Co opravdu, ale opravdu nemám ráda a nedokážu vůbec pochopit, tak je lhaní Nepálců. Dokážou Vám zalhat i o úplné maličkosti.

A ještě je tu jedna věc, kterou nemůžu ani vystát. Tím je kouření marihuany. Pro Nepálce je to něco, jako pro nás klasická cigareta. Začínají s kouřením ve velmi raném věku a kouří jeden joint za druhým.

Překvapením pro mne bylo, že při společném stolování se nesmíte nikdy dotknout svými ústy, ani příborem společného jídla, Nepálci by ho už nejedli, jelikož se jídlo stalo znečištěným.

Nepálci jako takoví jsou velmi dobrosrdeční a nápomocní lidé. Základem a prioritou jejich života je RODINA.

To, co mi také trhá srdce je, že Nepálci a celkově Asiati se nestarají o životní prostředí. Koše na odpad tady moc nenajdete, proto pro ně koš znamená cokoliv. Odpadky odhazují ledabyle z oken domů i aut jen tak na ulici. Třeba když Nepálec loupe doma pomeranč, tak slupky hází na zem, místo toho, aby použil odpadkový koš, který leží vedle postele.

Říká se, že Češi jsou spíše národ, který se nikam nestěhuje. Co si myslíte o cestovatelích, kteří se takhle přestěhují do jiné země. Stane se z toho trend?

Je pravda, že za těch několik měsíců jsem Čecha skoro nepotkala. Byla bych ráda, kdyby jsme byli ve světě o trošku více vidět. Když řeknu, že pocházím z České republiky, moc lidí o této zemi ani neslyšelo a nemají zdání, kde leží. Co se týká stěhování, myslím si, že u nás se to trendem nestane. My Češi, se bojíme té nejistoty. Nedokážeme opustit vše, co tu máme, a vydat se sami objevovat svět do neznáma. Ve světě v zastoupení evropských států potkávám nejvíce Němců, Holanďanů a Angličanů.

Udržujete kontakt se svou rodinou v Čechách? Jak často? Navštívili Vás v Nepálu?

Kontakt s rodinou samozřejmě udržuji, ale rodiče jsou zvyklí, že doma ani já ani bratr nejsme a nežijeme. Čas od času si s rodiči napíšeme, nebo zavoláme, ale nejsou to žádné denní a hodinové telefonáty.

V Nepálu mě ještě nikdo z mých známých nenavštívil. Lákala jsem tady svého staršího bratra, když byl v Indonésii, ale bohužel neměl na návštěvu dostatek času. Jednu návštěvu jsem přece jen měla. Když jsem byla v Malajsii, dojeli za mnou moji velmi blízcí přátelé, abych jim ukázala kousek této krásné země.

Co by naši cestovatelé v Nepálu neměli vynechat? Máte nějaká místa, která byste jim doporučila?

Rozhodně ochutnat tradiční jídlo ! Určitě bych doporučila pravý nepálský Dal Bhat v nějaké místní rodině nebo restauraci.

A z míst? Za mě určitě méně navštěvované oblasti, jako třeba čajové plantáže v Ilamu. Z Kathmandu klidnější královské město Bhaktapur.

Chcete-li uniknout od ruchu velkoměsta, pak rozhodně stojí za návštěvu mnou zmiňovaný Národní park Chitwan.

Mezi mé oblíbené města patří malebné horské městečko Bandipur.

Vyhledáváte-li na své dovolené adrenalin, pak se Vám zaručeně bude líbit v jezerním městě Pokhara. Budeme-li se bavit o trecích, tak za mě rozhodně spojit návštěvu Základního tábora Everestu s trekem přes tři sedla.

Kamkoliv se však v Nepálu vydáte, budete potkávat stále se usmívající obyvatelé. Vždy narazíte na úchvatnou přírodu, božský klid, a také příšerné cesty (smích).

Kdy jste poprvé odjela do Nepálu a co Vás tam táhlo?

Do Nepálu jsem odjela před rokem na jaře. Nepál mě lákal asi jako každého svými horami a jeho širokou variantou trekových tras různých obtížností. V té době jsem měla v plánu tady zůstat jen tři měsíce. (směje se).

Jak dlouho žijete v Nepálu? Jak se Vám žije v nepálské rodině?

Jak jsem již uvedla výše. Do Nepálu jsem poprvé přijela v loňském roce na jaře. Život v nepálské rodině je zcela odlišný, než ten život evropský. Všechno je tu složitější. Ze začátku našeho partnerského vztahu jsme bydleli sami, a to z toho důvodu, že některé rodiny nepřijímají cizinky a ty nejsou vítány v rodině. Ale určité okolnosti nás časem donutily se nastěhovat do jejich domu a sdílet domácnost s jeho rodiči, mladším bratrem a babičkou. Naštěstí přítelova rodina postavila nedávno nový zděný barák a tak nemusíme bydlet v domečku z bambusu a tureckým záchodem před domem, jako většina obyvatel z nižších vrstev v naší vesnici.

Je tu spousta věcí, které by Vás asi zaskočily. Ve většině domácností nenaleznete topení, které já teď velmi postrádám během zimy. Domy jsou chladné a není tady možnost ani teplé sprchy, jelikož teplou vodu tu také nemáme. Naše kuchyň se skládá pouze z dvou plotýnkového vařiče nacházející se na malém stolečku s pár stříbrnými talíři. Většinu času se stejně vaří před domem na ohni. Příbor tu nikdo nepoužívá. Většinou jíme všichni pohromadě, teda kromě maminky. Ta vždy pouze sedí a přidává nám na talíř dokud nejsme nasyceni k prasknutí.

A co že to jíme? Každý den vesměs to stejné. Většinou je to rýže s nějakou zeleninou k obědu a večeři. Nepálci moc nesnídají, a když ano tak pouze Dal Bhat. Jíme tedy pouze na zemi, stoly a ani židle u nás v domácnosti neexistují. A příbor? Ten už vůbec ne. Nádobí umýváme popelem za domem pod pumpou. Hned pod okny máme dobytek, několik buvolů a koz. Na nákupy se u nás taky nechodí, veškeré suroviny k přípravě jídla jsou vlastnoručně vyprodukovány členy rodiny.

V tuhle chvíli žijete v Chitwanu a vedle domu Vám probíhají nosorožci. Jak se Vám tam žije?

Ono se tomu těžko věří, ale je to tak! Nejen, že tu nosorožci běhají v nedaleké džungli, ale čas od času se zatoulají i do města. Ano, mám na mysli divoké nosorožce. Párkrát do měsíce ve večerních hodinách ho můžete vidět kráčet městem. Projde celou cestu dolů městem a pak se míří pást k autobusovému nádraží. Dále tu máme jednoho, dá se říct mladého ochočeného nosorožce, který ztratil svou matku během povodni. A jak se mi tu žije? Je tu krásná příroda, žádný smog jako v hlavním městě, což se mi na tomto místě libí. Každý večer jdeme na procházku k řece hledat nosorožce. Toto asi jen tak každý říct nemůže, běhají mi za barákem nosorožci (smích). Nosorožce už beru tak běžně, jako psy v ulicích.