Pan František Bouc se tento březen zúčastnil 3týdenního individuálního zájezdu na Nový Zéland s celou rodinou. Kvůli současné situaci ve světě byla i na Novém Zélandu vyhlášena karanténa a tzv. Lockdown. Letecké společnosti přestaly létat, byly přerušeny trajekty a vnitrostátní lety, lidé měli zákaz vycházení a pan Bouc zůstal s rodinou uvězněný na Novém Zélandu… Co se dělo dál? 

Pane Bouci, letecká společnost Emirates Vám zrušila odlet domů. Přesto, že naši konzultanti pracovali 24/7, nebylo v podstatě možné vás dostat domů. Kde jste uvízli a na jak dlouho?

Anti-pandemická opatření nabírala v průběhu března na intenzitě v podstatě na celém světě. Přesto se nám podařilo realizovat většinu našeho programu na Novém Zélandu, kde byl výskyt koronaviru jen limitovaný. Obrat ale nastal zhruba v polovině března, kdy se Nový Zéland začal uzavírat. Nejprve přijíždějícím turistům, později úplně. Letecké společnosti začaly postupně rušit lety. Tři dny před plánovaným odletem z Christchurch jsme se proto urychleně přesunuli do tohoto města se záměrem co nejrychleji odletět. Situace začala být nepřehledná. Aerolinky Emirates začaly měnit místo našeho příletu. Namísto plánované Prahy změnily aerolinky destinaci na Mnichov. Následně se v rezervačním systému objevila další destinace – Londýn/ Heathrow. Přestože status našeho letu z Christchurch byl stále „potvrzený“, již jsme věděli, že návrat domů ještě bude dobrodružství. To se začalo potvrzovat již další den. Emirates náš let zrušily s tím, že nemáme ani volat jejich call centrum, protože jsou zahlceni.

Navíc z Christchurch se začalo stávat město duchů. Ještě před vyhlášením nouzového stavu se uzavřely obchody a ulice se staly v podstatě liduprázdné. 

Několik hodin před vyhlášením nouzového stavu se každému z nás rozezněl mobil s výstrahou, že po půlnoci již nebude možné změnit místo pobytu. V recepci letištního hotelu nám sdělili, že, zůstaneme-li přes noc, budeme muset zůstat po celou dobu měsíčního nouzového stavu. Narychlo jsme si proto našli motel na předměstí Christchurch a před půlnocí jsme se do něj přemístili. Netušili jsme v té době, že se stane naším neplánovaným domovem na další tři týdny.

Jaký byl pro Vás a Vaši rodinu čas strávený v karanténě na Novém Zélandu?

Karanténa strávená na Novém Zélandu byla jednoznačně neopakovatelnou zkušeností. Byl to čas, kdy se okolí začalo chovat zcela nesystémově a člověk se potřeboval co nejrychleji zorientovat. Tyto pocity sice sdílela i většina lidí ve svých domovech, naše situace byla odlišná zejména v tom, že kromě pohybu v cizím prostředí jsme museli naléhavě řešit téměř neřešitelný rébus – jak se dostat domů.

Neměli bychom sedět u tabletu a googlovat, jestli se přece jen neobjeví nějaký komerční let? Neměli bychom komunikovat s aerolinkami, abychom se dostali na nějakou čekací listinu? Neměli bychom opět kontaktovat český konzulát v australském Sydney? Neměli bychom sledovat komunikaci dalších evropských konzulátů? Neměli bychom zkusit alespoň trochu času využít k dalšímu poznávání Zélandu, abychom se z pobytu mezi čtyřmi stěnami motelového pokoje „nezbláznili“? Všechny tyto otázky se nám honily každodenně hlavou. U každé z nich jsme si postupně odpověděli ano.

Takže jsme neustále hledali možnosti návratu, konzultovali situaci se zástupci CK Go2, českého konzulátu v Sydney, honorárním konzulem v Aucklandu, prostřednictvím rodiny a kamarádů jsme zjišťovali i vývoj situace na ministerstvu zahraničí. Průběžně jsme procházeli celou řadu vyhledavačů letenek a hledali, jestli se přece jen něco neobjeví. Stávalo se přitom, že let do Evropy se skutečně objevil, za pár hodin ho ale aerolinky bez udání důvodu zrušily. To samozřejmě prohlubovalo pochyby, zdali máme v případě možnosti narychlo letenku kupovat. Riziko, že bychom tím pouze přišli o další peníze, bylo značné. Věděli jsme, že situace, kdy na Novém Zélandu uvízly stovky Čechů a tisíce Evropanů, musí být řešena repatriačními lety. Problém byl, že vláda Nového Zélandu nechtěla tyto lety povolit, aby nedocházelo k migraci lidí a tím i porušování karanténních opatření, která Novozélanďané pečlivě dodržovali.

Začali jsme sledovat i stránku německého konzulátu ve Wellingtonu, který se svými občany komunikoval pravidelně a poměrně transparentně.

Půjčovna nám umožnila ponechat si pronajaté auto, což bylo zásadní. Mohli jsme totiž „unikat“ z uvěznění mezi čtyřmi motelovými stěnami a vyrážet do přírody. Jak to bývá, s jídlem roste chuť a my jsme postupně vyráželi dále a dále. Prozkoumávali jsme tak například oblast Banks Peninsula či Arthur’s Pass, který je zhruba 100 km od Christchurch. Tam jsme se museli zastavit.

Potřebujete poradit s dovolenou na Nový Zéland? Ozvěte se Tomáši Machálkovi na +420 228 224 382 / novyzeland@ckgo2.cz.

Co se stalo?

Když jezdíte osamoceni scénickou krajinou, to, po čem toužíte, je co nejvíce být venku a co nejméně v autě. Novozélandské silnice jsou často úzké a hlavně točité, rychlost na nich je omezená. Jenže, jedete-li sami a široko daleko nikdo není, občas zatáčku „narovnáte“ a někdy i přišlápnete i plyn. Nesmí to ale spatřit místní dopravní policie, která pro podobné zkratky pochopení nemá. A k tomu v době nouzového stavu. Když jsme viděli v protisměru policejní auto, které poté, co nás minulo, otočilo a jelo za námi, pochopili jsme, že máme zaděláno na další problém.

Jak velký problém to byl?

Dopravní přestupky policista řešil pokutou. Co bylo ale horší, trval na tom, že jsme porušilí pravidla nouzového stavu, když jsme se vydali na výlet. Argumentovali jsme, že se pohybujeme pouze v rámci naší tříčlenné rodiny, s nikým se nepotkáváme, neshlukujeme, atd. Policista byl však absolutně neoblomný. „Nyní vás nahlásím na imigrační úřad a v případě, že se opět vydáte mimo oblast vašeho motelu, zavřeme vás do povinné karantény na dva týdny a nedostanete se ani na repatriační let!“ To byla hláška, která nás na další dny již skutečně „paralyzovala“ v Christchurch. Bylo skvělé, že nám vyšel vstříc náš zaměstnavatel a umožnil nám začít pracovat z Nového Zélandu. I čas v motelu tak získal pevný řád a pobyt v něm se stal snesitelnějším.

Jak snášel karanténu váš malý syn, se kterým jste cestovali?

Byl úplně v pohodě. Kombinace mobil+tablet je výživná za každé situace, k tomu procházky do nedalekého parku, kde se dalo běhat, závodit, házet…

Jak jste byl spokojen s podporou pracovníků CK Go2?

Patříme mezi lidi, kteří se rádi spoléhají sami na sebe – i na cestách. Přesto ale musíme vyzdvihnout podporu, kterou nám pracovníci CK Go2 poskytovali. Zejména pan Tomáš Machálek byl nesmírně iniciativní a snažil se nám poskytovat maximální informační podporu. Aktivní byl i Martin Slíva, který působí přímo na Novém Zélandu. Samozřejmě, ani oni nám nemohli zajistit návrat za situace, kdy nic nelétalo a Nový Zéland byl v podstatě uzamčen. Obrovsky důležitá byla ale jejich informační aktivita. Zejména pan Machálek nám poskytoval téměř každý den aktualizované zprávy, jak se situace vyvíjí, co by nám doporučoval atd. Jeho krizová komunikace byla zcela vzorová. Nastal problém a on se nezačal schovávat, i když by býval v podstatě mohl – vše, co jsme si u cestovky předplatili, jsme dostali, vzniklá situace byla zcela mimo jejího přičinění. Přesto se neustále proaktivně hlásil, komunikoval, i když zprávy nebyly vždy takové, jaké bychom chtěli mít. Pojetí krizové komunikace a (následné) péče o zákazníka bylo v pojetí pana Machálka zcela ukázkové. Jsem si jistý, že podobně postupovali i jeho kolegové. Krizovou situaci dokázali obrátit ve svoji příležitost. Podpora, kterou poskytovali zcela nad rámec předplacených služeb, se stala tím nejlepším marketingem. CK Go2 doručila ve výborné kvalitě to, co jsme si u ní předplatili, a když začal svět brzdit, oni přidali plyn. Upřímně si na základě této zkušenosti neumím představit, že v případě, že v budoucnosti vyrazíme do dalších destinací, které jsou i v nabídce CK Go2, bychom cestu řešili s kýmkoliv jiným. Obstáli ve skutečné zkoušce ohněm a za to patří panu Machálkovi, Slívovi a dalším velký dík a uznání!

Jak jste se nakonec dostali domů?

Dostali jsme se na německý repatriační let. Letěli jsme z Christchurch přes Vancouver do Frankfurtu, takže jsme i s cestou na Nový Zéland obletěli celý svět. Po 26hodinovém letu jsme přistáli o velikonoční neděli před 6. hodinou ranní na poloprázdném frankfurtském letišti. Tam jsme přečkali celý den a po půlnoci jsme vyjeli autobusem Regiojetu do Prahy. Cesta to byla dlouhá.

Užili jste si Nový Zéland i přes tyto komplikace?

Určitě ano! Nový Zéland je hodně daleko. Kdo se tam vydá, ví, co od něj čeká – neskutečnou přírodu, krajinu, oceán, hory… vše, co čekáte, od něj dostanete a mnohdy i něco navíc. Nový Zéland je velmi rozmanitý a je krásný za každého počasí. My měli i to štěstí (v neštěstí), že jsme během jeho uzavření byli na místech jindy hojně navštěvovaných turisty úplně sami. Možnost zaposlouchat se do přírody bez hlasu lidí, hluku aut či letadel – ta se jen tak opakovat nebude!

František Bouc s rodinou

Leave a Reply