Některá místa prostě musíte vidět na vlastní oči. Tak třeba být v Paříži a nepodívat se na Eiffelovku, to by asi bylo těžko odpustitelné opomenutí. A bylo by také hříchem jet kolem Niagarských vodopádů a nezastavit se u nich.

Osm Labí přes útesy

Jsou to vlastně vodopády tři. Největší Podkova leží převážně na kanadské straně řeky a dosahuje v nejvyšším místě 52 metrů. Americký vodopád je menší, ještě skromnější je ten třetí zvaný Nevěstin závoj. Niagara je jenom docela krátká vodní spojnice mezi Erijským jezerem v USA a Ontarijským v Kanadě. Průtok vody v průběhu roku mírně kolísá, v průměru se nicméně pohybuje okolo 2400 metrů krychlových za sekundu. Podíval jsem pro srovnání, jaký je průměrný průtok Labe. Na česko-německé hranici se pohybuje okolo 300 metrů krychlových za sekundu. Takže přes útesy se na Niagaře valí takových 8 (!) děčínských Labí, což je docela ilustrativní údaj.

Niagarské vodopády

Ke slavným vodopádům jsem přesto poprvé vyrazil tak trochu se smíšenými pocity. Nemají tak úplně neposkvrněnou pověst. Spisovatel Mark Twain je například s ironií a humorem sobě vlastním popsal jako kýčovitou past na turisty už v roce 1871. Později se staly pro zakladatele slavných národních parků odstrašujícím příkladem nelítostného komerčního využití, toho všeho, čemu se musíte vyhnout, chcete-li zachovat kouzlo nějaké přírodní krásy. Další americký klasik a držitel Nobelovy ceny John Steinbeck o nich v knize Toulky s Charliem napsal:

„Niagarské vodopády jsou moc pěkné. Jsem velmi rád, že jsem je viděl. Protože když se mne odteď někdo zeptá, jestli jsem viděl Niagarské vodopády, můžu říct, že ano, a budu to říkat s plnou vahou pravdy.“

I z tohoto úryvku je tak trochu cítit sarkasmus a zároveň schopnost Steinbecka dělat s legraci sám ze sebe: zjevně dřív říkal, že Niagarské vodopády viděl, ale nejspíš ne na vlastní oči. Zároveň mu bylo trapné přiznat, že u nich do té doby vlastně nikdy nebyl. To jen potvrzuje, že je to prostě místo, které musíte navštívit, abyste dali najevo, že opravdu znáte Ameriku.

TIP: Vydejte se do Ameriky na jeden ze zájezdů do USA s českým místním průvodcem. Zúčastnit se můžete zájezdu Západní USA na 10 dní. 

Náhodní návštěvníci

Když jsem u Niagarských vodopádů před časem natáčel reportáž pro Český rozhlas a oslovoval turisty, zaujalo mne, jak málo z nich cestu k Niagaře plánovalo. Většinou říkali, že se rozhodli tak nějak na poslední chvíli, impulsivně, protože to nemají na americké poměry až tak daleko nebo jeli prostě okolo.

Narazil jsem třeba na Doris z Bostonu, pro kterou byla návštěva poučný zážitek, síla a energie vodopádů je prý prostě úžasná. A když se vyhnete místním předraženým restauracím a hazardu v kasinech na americké i kanadské straně, nemusíte si kvůli tomu nechat ani udělat díru v peněžence.

Pohled na vodopády z helikoptéry v ceně okolo stovky dolarů za osobu si například Doris s manželem Jayem nechali ujít. Ale zastavili se tady také neplánovaně cestou autem z Bostonu do dalekého Kansasu. Tedy na cestě odněkud někam.

Takoví návštěvníci jsou pro Niagarské vodopády typičtí. Podívají se na ně nejdřív shora ze slušně udržovaného parku, potom si užijí zespoda působivější kanadskou část ve tvaru podkovy – pěkně zblízka v pláštěnce v jedné z lodí zvaných Maid of the Mist, česky asi Mlžná Panna.

Pláštěnku určitě potřebujete také při procházce po dřevěných chodnících a schodech v těsné blízkosti amerických vodopádů. Nejsou sice tak vysoké jako ty kanadské, ale i tak vzbuzují úctu a bezděčný údiv.

Česká stopa u Niagary

Dramatická scenérie vodopádů přitahuje nejenom zvědavce, ale také nejrůznější dobrodruhy. V roce 1901 je jako první úspěšně překonala učitelka ze státu Michigan Annie Edson Taylor ve speciálně vyhotoveném dubovém sudu vystlaném uvnitř matrací. Inspirovala ji k tomu docela prozaicky finanční nouze. Bylo jí 63 let, byla vdova a potřebovala se finančně zajistit na důchod.

Uprostřed Annie Edson Taylor – první přemožitelka vodopádů

Plavba v sudu přes Niagarské vodopády se vydařila, ale vdova Taylorová si po pravdě řečeno moc nepomohla. Přednáškové turné o statečném skutku moc netáhlo, se slavným sudem utekl její manažer. Nicméně vdova Taylorová vydala aspoň knižní paměti a po zbytek života se živila pózováním pro turisty přímo u vodopádů. Její čin se pokusila zopakovat víc než desítka dalších odvážlivců, někteří přežili, jiní ne.

Ten poslední a úspěšný byl v roce 1984 kanadský kaskadér narozený v Československu jménem Karel Souček. Přežil, a i když dostal pokutu 500 dolarů, dokázal na svém kousku založit na několik let docela úspěšnou mediální kariéru. Bohužel zemřel při pokusu získat peníze pro vlastní muzeum, které u vodopádů chtěl zřídit. To když se měl nechat v roce pustit z výšky 55 metrů do vodní nádrže v texaském Houstonu. Jeho sud se ale uvolnil předčasně, při pádu rotoval a narazil do okraje nádrže. Karel Souček zahynul.

Ale abych nekončil na tuhle smutnou notu: přes řeku těsně pod vodopády přešel také ve velké výšce větší počet provazochodců. Hlavně v druhé polovině 19. století, kdy se podobné produkce těšily obrovské oblibě a zájmu obecenstva. Před několika lety se ale rozhodl přejít na laně přímo přes vodopády Nick Vallenda, americký akrobat a profesionální odvážlivec.

Nick Wallenda při přechodu přes vodopády

Povolení si musel vymoct dvouletými soudními spory jak v Kanadě, tak v USA. Nakonec ho získal, ale musel se při přechodu jistit lanem, což původně nechtěl. Povedlo se, Vallenda si vysloužil další zápis do Guinessovy knihy rekordů (má jich teď celkem 8). Netvrdím, že jsem byl u toho, ale díval jsem se na to aspoň z Washingtonu v přímém přenosu. Stálo to za to.

Vít Pohanka 😊



Baví vás postřehy Víta Pohanky z Ameriky? Pak se vám jistě bude líbit článek o zážitky Se štěnicemi na Manhattanu.

Napsat komentář