S Amerikou v srdci

Vezmu to trochu zeširoka: sedl jsem si včera s tužkou a papírem a spočítal, že jsem bydlel na 30 adresách, v 9 městech, 6 zemích, na dvou kontinentech. Pracoval jsem v tomto pořadí pro Českou televizi, UNESCO, BBC a Český rozhlas. Jako novinář jsem projel desítky států, byl v několika válkách. U Bagdádu v Iráku mne jednou s Michalem Kubalem a Petrem Klímou z České televize zajali islámští ozbrojenci a naštěstí bez úhony pustili po pár dnech. V Kosovu jsem jel po silnici, kde asi za hodinu neznámý ostřelovač zastřelil pracovníka OSN. V Doněcku na východní Ukrajině mne proruští separatisté s kolegou a kamarádem Martinem Dorazínem posadili do vězení s ukrajinskými vojáky, později mne vyslýchala podle všeho ruská rozvědka.

Zkrátka užil jsem si toho na cestách dost a dost, ale nepíšu to, abych se chlubil. Jen konstatuji na úvod a dodávám, že jsem se musel také pořád stěhovat, zvykat si na nové prostředí. V posledních 17 letech navíc nejenom s manželkou, ale i s dětmi a věřte, že to pak začnete okolí vnímat jinak, tak nějak hlouběji.

Po všem tom stěhování a kočování spojeném s prací novináře a zahraničního zpravodaje jsem se teď usadil doma na Vysočině. To víte, nemládnu, myslil jsem, že už si dám pokoj a budu pracovně jezdit leda tak do Prahy, Brna nebo jinde po republice. A jestli do ciziny tak možná na pobytovou dovolenou plácnout s sebou na pláž někde u hotelu s plnou penzí.

Ale ono vám to nějak nejde. Nedokážu se najednou usadit a necítit potřebu někam znovu vyrazit. A z nějakého důvodu se mi po všech těch zážitcích z mnoha zemí nejvíc vybavuje a nejvíc schází Amerika.

Vyjedu třeba na kole na Devět skal, mám právě tuhle část Vysočiny moc rád. Ale vylezu na skálu, rozhlédnu se po krajině a najednou mám před očima výhledy od hrobu Buffalo Billa nad Denverem. Na západě, severu a jihu se táhnou hřebeny a zalesněné svahy „Rockies“, na východě nekonečné, mírně zvlněné pláně kdysi panenských prérií. A já to mám před sebou, i když se ve skutečnosti přes les dívám na Svratku a Kameničky na obzoru.

Jindy se mi stane, že spustím kajak do Velkého Dářka nebo Sázavy, ve sluchátkách hlavní motiv hudby filmového Posledního Mohykána. Ač věkem na severní straně padesátky, probouzí se ve mne kluk, na pár hodin je ze mne Natty Bumppo a Čingačkúk v jedné osobě, z Dářka je jedno z Velkých jezer, ze Sázavy Ohio.

Nemůžu tu Ameriku z hlavy dostat a neprožívám to jen v Česku. Loni jsem třeba navzdory předchozím předsevzetím, že už se budu opravdu držet doma, vyrazil na Sibiř a dokonce až na Kamčatku. Při pohledu na její majestátní vulkány se mi ze všeho nejdřív vybavily vzpomínky na Havaj a pak mne napadlo, že jediný americký stát, který jsem nenavštívil, je Aljaška, a že bych to tedy měl co nejdřív napravit!

Z neznámých příčin se mi stýská nejvíc po těch nekonečných amerických prostorách, horách i pláních Wyomingu a Montany, řekách a lesích Oregonu a Washingtonu, stejně jako pouštích a na první pohled nehostinných, kamenitých dálavách Utahu, Arizony a Nového Mexika. Ty vzpomínky ve mně nedokázala přehlušit ani cesta transsibiřskou magistrálou, Indie nebo Thajsko.

Mým snem bývalo kdysi přejet aspoň jednou autem Spojené státy od východu na západ nebo naopak ze západu na východ. A on se mi ten sen nesplnil jen jednou nebo dvakrát. Já tu Ameriku takhle přejel pětkrát, vždycky tam a zpátky, takže se mi splnil desetkrát! Pořád vzpomínám, jak jsem jel několikrát podél východního pobřeží z Washington na Floridu a zpátky, z New Orleans jsem se vydal proti proudu Mississippi až do Iowy, od mexické hranice k té kanadské jsem prokličkoval podél pacifického pobřeží a vnitrozemím zase zpátky.

TIP: Projeďte Ameriku s CK Go2 a vyberte si jeden z poznávacích zájezdů do USA. Zúčastnit se můžete zájezdu Západní USA už od 51 990 Kč na 10 dní.

Nekonečné roviny středozápadu od Apalačského pohoří po Skalisté hory jsou sice hodně monotónní, přesto jsem se nikdy na takových cestách nenudil. Určitě jsem nelitoval, že jsem se na vypravil. Jednou mne na takové cestě doprovázel synovec a jednou kamarád ze studií, nejvíc jsem toho ale najezdil po Americe úplně sám, společnost mi dělaly jen audioknížky a nekonečné míle silnic a dálnic. Často jsem samozřejmě musel na nějaké místo rychle vyrazit letadlem, ale když to jen trochu dávalo smysl, jel jsem raději autem. Až si ze mne kolegové Kubal a Klíma z České televize začali utahovat a říkali mi Kerouac: v odkazu na kultovního spisovatele generace beatniků a jeho roman “Na cestě”.

Měl jsem navíc to obrovské štěstí, že tyhle cesty byly mou prací. Natáčel jsem při nich reportáže o všem možném, posílal rozhlasové zprávy, po kterých byl u nás doma v Česku neustále hlad. Bylo to nejintenzivnější období mého pracovního i osobního života. A i když jsem pořád někde trajdal a často vyjížděl z domu, žena i děti na mne kvůli tomu nezanevřely, Ameriku si z Bethesdy na předměstí Washingtonu oblíbili také. Tak nějak jsme se tam prostě citově “zaháčkovali” a ne a ne to přejít.

V době, kdy píšu tyhle řádky, je můj sedmnáctiletý syn v Ohiu na ročním výměnném pobytu. Našel si o tom studijním programu samostatně informace, se vřelou podporou manželky a mne si také zařídil většinu formalit. Náklady jsme samozřejmě museli hradit my, na to by ještě našetřit nestihl, ale jak jen to šlo letěl do té Ameriky zpátky a hned na celý školní rok. Tak to vypadá, že jsme si ten vztah předali z generace na generaci.

Nerozumějte mi prosím špatně: nejsem zaslepený amerikanofil, jsou věci, které se mi na Americe nelíbí. Z vlastní zkušenosti tvrdím, že je v té zemi přibližně stejně vysoké procento zabedněných idiotů, jako ve kterékoli jiné, stejně jako jsou tam lidé naprosto skvělí a otevření. Jen snad ty extrémy jsou takové křiklavější, než jinde. Obézní lidé jako by byli obéznější, srdeční lidé srdečnější, tupci snad ještě tupější než u nás. Ale když už někdo dosáhne na dobré vzdělání ať už díky nadité peněžence nebo čistě talentu, má k dispozici ty nejlepší školy na světě.

Opravdu doma se cítím jenom na rodné Vysočině. Ale jsem také už nejspíš odsouzený k tomu, že jdu životem obrazně řečeno s Amerikou v srdci. V hlavě mi pořád kolují ty nespočetné zážitky a zkušenosti, vzpomínky a myšlenky, které jsem získal při cestách po Spojených státech, Kanadě a Mexiku. A já cítím potřebu to nějak ventilovat, předat dál. Proto se také pouštím do psaní tohoto blogu. Doufám, že se při jeho četbě nebudete nudit a že se take něco zajímavého dozvíte.

Hezký den vám všem přeje Vít Pohanka 🙂