Se štěnicemi na Manhattanu

Nejdřív se mi nechtělo věřit vlastním očím: “No to snad ne! To se mi snad jen zdá!”

Křičel jsem v duchu, poulil nevěřícně oči, znovu a znovu zkoumal předloktí, ruku, chodidla, lýtka, stehna… raději to nebudu dál rozvádět. Za okny se probouzel Manhattan a v jeho části West Side na západní straně Central Parku má tenhle denní okamžik neopakovatelné kouzlo. Ale to bylo, upřímně řečeno, v tu chvíli poslední, co by mne zajímalo. Já propadal panice při pohledu na své místy kropenaté tělo.

Následovala horečnatá konzultace s všeznalými stránkami internetové Wikipedie, ale té se přece nedá tak úplně věřit, utěšoval jsem se. Tam si může napsat kdo chce, co chce. Teda skoro, že jo? Jenže postupně jsem se dopracoval na věrohodnější odborné stránky a ty jen nemilosrdně potvrzovaly to, co jsem tušil, ale čemu jsem se pořád bránil uvěřit: ano, jsem celý pokousaný od štěnic. Co, pokousaný! Pohryzaný, ponížený! Zneuctěný! A to zrovna v New Yorku…

Netvrdím, že jsem projel celý svět. Ale už jsem na pár místech byl, něco prožil a spal v lecjakých špeluňkách. Nechci vás unavovat tím, co jsem třeba našel na pokoji v albánské Tiraně nebo irácké Basře. Co mne potkalo na toaletách v indickém Bangalore, nebo jaké to bylo tenkrát v 97. s hygienou cestou z Tbilisi do Jerevanu. Popusťte uzdu své fantazii a věřte, že to na 99,99 procent bylo ještě horší, než si myslíte. Ale nikdy, zdůrazňuji NIKDY jsem nechytil štěnice!

Stěžoval jsem si tedy na recepci a přestěhovali mne do jiného pokoje, ale když už jednou štěnice (anglicky bedbugs) v nějaké budově jsou, je to zjevně jako z deště pod okap. Jinými slovy štěnice mají tendency zamořit víc pokojů ne-li celý hotel najednou a budete trpět stejně, i když jste třeba o pár poschodí výš a máte lepší výhled na město.

Při další stížnosti se recepční zachoval jako typický Newyorčan. Tedy nasadil nepřátelský arogantní pohled a začal mluvit o tom, že jsem jim nejspíš ten hmyz do podniku zatáhl já sám. To mne urazilo, prohloubilo pocit nespravedlivého ponížení, ale zároveň mi to nijak nepomohlo.

Po krátké telefonické poradě s kolegou Zdeňkem Fučíkem z České tiskové kanceláře, který v New Yorku v té době pracoval jako zpravodaj, jsem se aspoň trochu uklidnil. Nejsem zdaleka sám, koho podobná příhoda potkala. Je nás armáda a to stále rostoucí.

Po Zdenkově radě jsem navštívil stránky “Bedbug Report” a zjistil, že se štěnicemi má problém celé město. Konkrétně docela bohatá Upper West Side, kde jsem bydlel, jimi byla v té době doslova zamořená. Podobných stránek jako “Bedbug Report” je víc, najdete na nich v angličtině i návod jak postupovat, chcete-li uplatnit odškodné. Když jsem se teď s odstupem času chtěl ujistit, jestli se od mé návštěvy něco nezměnilo a newyorské hotely se třeba téhle metly nedokázaly úplně zbavit, zjistil jsem, že nikoli. Doslova za pár sekund jsem našel stížnost na štěnice i v takovém hotelu jako je třeba Hilton Midtown na Manhattanu, kde se za noc v pokoji pro dva platí od 200 dolarů výš.

Zde je pár rad na závěr: když do New Yorku letíte a nějaký hotel si objednáváte předem, stojí za to si ho předtím takříkajíc “progooglovat”. Je docela velká pravděpodobnost, že jestli na něj nějaké stížnosti byly, našly si cestu i na internet. Hned po příchodu do pokoje je dobré aspoň nadzvednout pokrývky i matrace. Dospělé štěnice měří do 5 milimetrů, bývají žlutohnědé nebo červenohnědé podle toho, jestli jsou hodně napité. V každém případě jsou dobře viditelné a měli byste si jich všimnout, když v pokoji opravdu jsou.

Dobrá zpráva je, že na pokousaného člověka mají skoro výhradně socio-psychologický vliv. Jinými slovy vás kousance spíš poníží a znechutí, než že by vám způsobily nějakou reálnou újmu na zdraví. Odbornou mluvou nejsou štěnice vektorem patogenů, tedy nepřenášejí nemoci.

Kdyby vás přesto snad potkalo to, co mne, neberte to hlavně osobně. Dívejte se na to s nadhledem a optimismem typickým pro Američany: co vás nezabije, to vás posílí. Pokousání štěnicemi je vlastně tím pravým a jedinečným dokladem, že jste se na Manhattanu opravdu byli. Že jste se s New Yorkem sice nechtěně, ale přece doslova intimně “sžili”.